Právo být zapomenut, zakotvené v evropském právu prostřednictvím Obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR), představuje zásadní nástroj ve snaze zajistit ochranu soukromí jednotlivců v digitálním prostředí. Toto právo umožňuje jednotlivcům požadovat odstranění osobních údajů, které jsou nepřesné, zastaralé, nadbytečné nebo zpracovávané v rozporu s právními předpisy. Jeho implementace čelí také řadě kritických výzev, zejména v kontextu technických omezení, svobody projevu a práva na informace.
Judikatura Soudního dvora Evropské unie (SDEU) sehrála klíčovou roli při vymezení rozsahu tohoto práva. V přelomovém případu Google Spain v. AEPD a španělský státní příslušník (C-131/12) z roku 2014 SDEU rozhodl, že vyhledávače, jako je Google, jsou povinny na žádost jednotlivců odstranit odkazy na informace, které jsou „nepřiměřené, irelevantní nebo již nerelevantní“. Toto rozhodnutí stanovilo precedent, snaží se najít rovnováhu mezi právem na soukromí a právem veřejnosti na přístup k informacím. Soud však také zdůraznil, že právo být zapomenut není absolutní a musí být posuzováno případ od případu.
Technické aspekty implementace tohoto práva představují další výzvu. Vyhledávače a další správci údajů musí nabídnout mechanismy pro efektivní zpracování žádostí o odstranění dat. To zahrnuje nejen posouzení oprávněnosti žádosti, ale také zajištění, že odstranění dat nebude mít nepřiměřený dopad na právo veřejnosti na informace. Navíc, vzhledem k povaze internetu, kde se data mohou rychle šířit a být kopírována na různé platformy, je technicky náročné, až nemožné, zajistit vždy úplné odstranění informací. Například odstranění odkazu z evropských verzí vyhledávače nemusí zabránit přístupu k těmto informacím prostřednictvím verzí dostupných mimo EU.
Dalším klíčovým problémem je konflikt mezi právem být zapomenut a svobodou projevu. Média a další subjekty často argumentují, že odstranění určitých informací může vést k cenzuře a omezení práva veřejnosti na informace. Tento konflikt je obzvláště patrný v případech, kdy se jedná o informace týkající se veřejně činných osob nebo záležitostí veřejného zájmu. SDEU v tomto kontextu zdůraznil, že právo být zapomenut musí být vyvažováno s právem na svobodu projevu a že informace, které jsou relevantní pro veřejný zájem, by měly zůstat dostupné.
Právo být zapomenut má být nástrojem pro ochranu soukromí v digitálním prostoru, ale jeho implementace vyžaduje pečlivé vyvažování mezi různými právy a zájmy, a může se najít nějaký případ, na který zákon nemyslel. Klíčovou roli hrají nejen právní a technické mechanismy, ale také transparentnost a odpovědnost při rozhodování. Vzhledem k rychlému vývoji technologií a měnícím se společenským normám bude nutné toto právo i nadále přizpůsobovat novým výzvám.
Problém může být i s přebujelou byrokracií, což může prodražovat služby, přitom vymáhání zákona může být neefektivní, s rostoucím počtem a složitostí případů. Zákony, které mají za úkol chránit, pak některým lidem mohou dát falešný pocit bezpečnosti, snížit jejich ostražitost. Tací lidé potom mohou bezhlavě vkládat osobní informace, i na podvodné weby, které je zneužijí ve svůj prospěch, v rozporu s dobrými mravy. Lidé by měli více důvěřovat sami sobě, svému úsudku, dávat si pozor, co kam vkládají a také si důkladně prověřovat co kde čtou, jestli je to pravda, než učiní rozhodnutí, kterého by mohli následně litovat. A může nastat situace, kdy je neochrání ani sebelepší zákon, někdy může jen zmírnit již napáchané škody.
Zdroj: eGOVERNMENT.NEWS
